NAŠI LEGIONÁŘI
 
Procházíme-li se želechovskou návsí, mnohým oči spočinou na památníku vybudovaným na počest naším občanům, kteří ve vizi lepšího a spravedlnějšího života, položili své životy. Jejich ostatky leží někde daleko od vlasti, pro kterou bojovali.
      
Více než pět tisíc legionářů za naši vlast položilo svůj život. Vděčíme jim za náš stát, za možnost rozvíjení naší kultury a v konečném důsledku za to, že jako suverénní národ se můžeme stavět sebevědomě ostatním národům světa po bok. Tento dluh, který my a další, budoucí generace vůči těmto padlým máme, můžeme splácet alespoň tím minimálním - tím,že na ně nezapomeneme!
Máme přitom na paměti i slova prvního československého prezidenta T. G. Masaryka :
 "Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa!".
Je velmi obtížné, téměř po sto letech zmapovat vše co se událo, ale z toho minima co zůstalo, bude zde uvedeno.
Československé legie je souhrnný název pro jednotky zahraničního odboje za 1. světové války. Podle míst formování a bojů se dělily na československé legie ve Francii, v Itálii a Rusku. Pluky číslovány v Rusku od č.1, ve Francii od č.21 a v Itálii od č. 31.
Československé legie v Rusku: dobrovolnické vojenské jednotky na Ruském území v letech 1914-20. Základem byla Česká družina, 2. 2. 1916 přetvořena na 1. československý střelecký pluk, 19. 5. 1916 na československou střeleckou brigádu. Po bojích u Zborova zrušila ruská vláda omezení při vytváření československých jednotek. Postupně vznikly divize, které 9. 10. 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 měly československé jednotky 38 500 dobrovolníků. Po uzavření německo - sovětského míru v Brestu Litevském opustily československé jednotky v březnu 1918 Ukrajinu a přesunuly se přes Sibiř do Francie. Do konce roku 1918 vstoupilo do československých jednotek 61 000 vojáků.
Někteří vojáci zůstali na Ukrajině, někteří vstoupili do služeb sovětské vlády, jako světoznámý spisovatel Jaroslav Hašek, který pro svou ideu v lepší svět, se dostal do poměrně vysokých funkcí.
Československé legie ve Francii: dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 1914-19. V rámci cizinecké legie vznikla 31. 8. 1914 rota Nazdar! Až v roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se během jara 1919 vrátila do ČSR. Bylo v ní asi 9600 vojáků.
V Itálii v letech 1917-18 se nejprve v roce 1917 vytvářely jako výzvědné oddíly, na jaře 1918 byla vytvořena československá divize, v prosinci 1918 armádní sbor. Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků.
V Rusku padlo 4 112 vojáků
Na francouzské frontě asi 650 vojáků
Na italské frontě asi 350 vojáků
Z různých zdrojů se mohou informace třeba mírně lišit, ale to není podstatné. Chcete-li více vědomostí, otevřete si internet a zadejte příkaz: „Památník čs.legií“- Hledej.
Jsou tam obsáhlé informace, poměrně velice objektivně zpracované, vč. obrazových příloh.
 
Legionáři, kteří měli to štěstí vrátit se do své rodné vlasti, do svého rodného kraje.
Řazení podle obcí odpovídá správnímu rozdělení do roku 1949.
Legionáři ze Želechovic nad Dřevnicí:
Filipi Ferdinand, 30. 7. 1890, V-2 R               Chalupa Vladislav,6.2. 1871, kpt., 21 F
Kochan Alois, 20. 6. 1885, II art.brig. R         Kudělka Alfons, 19. 11. 1881, R
Kunor Jan, 14. 9.1891, stř., 39 I                     Masař František, 3. 5.1898, stř., 39 I
Mezírka Inocenc, 29. 7. 1879, př. Tlumačov, stř., 34/II. I
Obal Josef, 17. 11. 1898,39/XI, I                   Paták Jan, 28. 5. 1894, V- R
Paták Vavřinec, 9. 8. 1886, R                       Pivoda František, 4. 1. 1890, R
Polepil Rudolf, 3. 8. 1893, 31/V, I                 Rokyta Karel, 11. 11. 1893, R
 
Legionáři z Lužkovic:
Nedbálek Josef, 6. 1. 1874, stř., I
 
Alespoň cestu jednoho z nich, Karla Rokyty, můžeme přibližně zmapovat.
 
                                                    
 Z tváře Karla Rokyty jsou zřejmé útrapy „Sibiřské anabaze“. První fotografie je téměř začátek cesty, druhá konec. 
 
 Další fotky našich legionářů:
    
 Vážení občané. Pokud byste našli doma další fotografie, rádi doplníme.
 A co doma?
Asi v  důsledku 300 let trvající poroby, krvavého potlačení rebelii a lét válečných se občané chovali k 28. říjnu 1918 zdrženlivě. Proto také s oficiální oslavou této události bylo posečkáno v obci až na den 3. listopadu.
Teprve po návratu účastníků války zdá se, že byly do života obce vneseny nové prvky a snahy, jejichž výsledkem bylo, že byl na návsi postaven
      pomník padlým pro vlast a v cizích službách.
          Jeho tvůrcem byl zdejší rodák František Svoboda z čísla 119. Byl uměleckým kamenickým mistrem v Praze a provedl práci opravdu jen za režijní cenu.
          Iniciátorkou k postavení tohoto pietního památníku, byla Národní jednota. Byl to osvětový spolek založený zde již před válkou a měl svoje sídlo v hostinci na Monaku při železniční zastávce.  Založen byl učitelem Františkem Frantíkem na podporu menšinových škol v průmyslových městech, kde nám byla mládež za Rakouska odnárodňována. Národní jednota uspořádala po prázdninách (1920) velkou slavnost odhalení tohoto pomníku s lidovou veselicí na zahradě u papírny. Výtěžek této slavnosti zaplatil všechny výlohy s postavením pomníku spojené. Obecní zastupitelstva poskytla po 1 000,- Kč, ale vymiňovala si, aby součástí pomníku byl také kříž. Národní jednota nesouhlasila a tak podpora z Lužkovic nedošla.
 Závěr
          Měli bychom se zamyslet, co to je válka. V současnosti se válka prezentuje v různých mediích (mimo dokumentárních pořadů) převážně jako dobrodružství a my sedíme v teploučku, eventuálně při kafíčku a sledujeme zábavně děj, aniž bychom cítili ty velké útrapy vojáků ve válce, či jednotlivých bojištích. V pekelném horku, kruté zimě, v blátě          o hladu, strachu, při bolestech způsobených zraněním, museli plnit příkazy svých velitelů.  
A přesto tuto cestu podstoupili naši  legionáři  dobrovolně,  s vědomím pomoci  své drahé vlasti a napomoci nově rodícímu státnímu útvaru – Československu.
          Zastavme se někdy u památníku. Přečtěme si jména padlých. Zavzpomínejme i na ty, jejichž jména tam vyryty nejsou, protože měli to štěstí a vrátili se domů a mohli  se zapojit  do realizování svých ideálů.
Alespoň v duchu jim poděkujme. Rozjímejme, zda jejich oběti nebyly zbytečné. Zda se uskutečnily ideály, pro které bojovali. Vždyť mohli v relativním pohodlí např. legionáři v Rusku zůstat na Ukrajině a následně se vrátit domů.
          Není promarněný čas, ponořit se do moudrých knih a odhalovat v nich své nitro. Pak všemu lépe porozumíme a budeme veškeré, možné úsilí věnovat tomu, aby se další válečné hrůzy již neopakovaly.
          Ale vlastně ani nemusíme číst rozsáhlá díla, postačí si přečíst a uvědomit si deset řádků, které jsou známé několik tisíc let a je v v nich vše podstatné.
       
Použitá literatura:
Ferdinand Filipi:  Želechovice, můj domov
Státní okresní archiv Zlín:  Českoslovenští legionáři okresu Zlín (2001)
Soukromý archiv Drahušky Masařové, rozené Rokytové
Soukromý archiv pana Sousedíka, vnuka kapitána Chalupy
Encyklopedie Diderot
por. Mgr. Pavel J. Kuthan
prezident Památníku Čestná vzpomínka:  web Památník čs. Legií
 
Zpracoval:František Rosík
Na web uložil:Miroslav Pěček (mirmal262)
Květen 2009
 
 

 

TOPlist